Für Leute, die nicht glauben wollten, daß auch mit Wartburg kann man große Reisen unternehmen, stelle ich ein Paar Beispiele.

Wartburg im Ägypten



(II) MIT DEM WARTBURG
DURCH DIE SOWJETUNION

(1965)

DR. HORST ANDERS
Nachdem wir die Zone des Nahtransportes, etwa 50 km um das Stadtgebiet, verlassen haben, wird die Verkehrsdichte etwas geringer. Wir können endlich auf Reisegeschwindigkeit gehen. Wie ein gerades Band zieht sich die Autostraße durch das Land. Links und rechts säumen dichte Windschutzpflanzungen die Straße. Ab und zu geben einige Lücken den Blick auf die riesigen Weiten des Landes frei. Ukraine - eine der Kornkammern der UdSSR. Dieser Begriff verbindet sich mit unendlichen Weiten, bis zum Horizont reichenden Flächen, auf denen das goldgelbe Getreide wogt. Unsere bisherigen Vorstellungen, daß die Ukraine ein flacher Teller ist, müssen wir über Bord werfen. Wir fahren durch eine unendliche Hügellandschaft. Riesige Obst- plantagen ziehen sich fast an der ganzen Straße entlang. Ein Bild, das sich für den europäischen Teil der UdSSR als typisch erwies.
In schneller Fahrt erreichen wir Charkow, die zweitgrößte Stadt der Ukraine. Sie zählt etwa eine Million Einwohner, ist jedoch erst ungefähr 300 Jahre alt. Unter der Sowjetmacht entwickelte sich Charkow zu einem großen lndustriezentrum, das gleichzeitig ein Zentrum der Wissenschaft und Kultur darstellt. Charkow zeigt sich uns als eine ausgesprochen neue Stadt, mit vielen neuen Häusern und phantastischen Straßen. Quer durch die Stadt geht unsere Fahrt zum lntourist-Hotel in der Leninstraße. Das moderne Hotel bietet uns alle Bequemlichkeit. Umfangreiche Dienstleistungen, vom Friseur bis zur Schuhreporatur, sichern auch auf einer solchen Reise alle Bequemlichkeiten eines modernen Lebens.

Der Wartburg braucht Wasser
Viel zu schnell müssen wir Charkow Lebewohl sagen. Wir fahren in das Dongebiet, nach Rostow. Die Fahrt unterscheidet sich nur wenig gegenüber der Strecke Kiew-Charkow. An einigen Stellen ist die Straße etwas schlechter, läßt jedoch auch hier noch Geschwindigkeiten von 80 km/h zu. Bei strahlend blauem Himmel steigt die Quecksilbersäule rasch bis auf 30°C an. In Nowotscherkassk, 40 km vor Rostow, erreicht uns das Geschick. Wir befinden uns in einer unendlichen Autokolonne. Mit 20 bis 30 km/h quälen wir uns einen langen Anstieg hinauf. Der starke Gegenverkehr läßt kein Überholen zu. Der Temperaturanzeiger steigt unaufhörlich in Richtung rot. Der Motor "kocht". Wir scheren nach rechts aus und müssen halten. Bei den hohen Außentemperaturen kühlt der Motor nur langsam ab. Inzwischen suchen wir Wasser. Wie sich bald herausstellte, keine leichte Aufgabe. Doch wir schaffen es, und wenig später sind wir in Rostow. Dichter Verkehr und ein schier unentwirrbares Knäuel von Einbahnstraßen lassen uns nur langsam durch die Stadt kommen. Voller Tücke erweisen sich die Straßen mit Straßenbahnverkehr. Schienenüberfahrten sind nur mit allergrößter Vorsicht zu "genießen", wenn man es nicht auf einen Federbruch ankommen lassen will. Am anderen Morgen brechen wir früh auf. Wir fahren weiter nach Noworossisk. - Nach 31/2 Stunden sind wir in Krasnodar. In aller Ruhe frühstücken wir im Intourist-Restaurant. Die Smetana, eine Art saurer Sahne, wird für uns fast zu einem Lieblingsgericht. Erfrischend, sättigend und dabei sehr bekömmlich - Merkmale, die ein Autofahrer sehr schätzt.
Wir folgen dem Wegweiser "Zum Kaukasus". Es geht den Bergen entgegen. Doch die Landschaft verliert zunächst ihren hügeligen Charakter. Eine breite Ebene dehnt sich aus. Wir sind in der Kubansteppe. Felder, deren Ende man nicht sehen kann, erstrecken sich links und rechts der Straße. Unterbrochen wird das Bild von Viehfarmen und Kolchosdörfern. Kosaken galoppieren mit ihren schlanken Pferden über die Felder oder begleiten Viehherden.
Wir überqueren die ersten Ausläufer des Kaukasus. Um 14 Uhr erreichen wir Noworossisk. Wir sind an der Schwarzmeerküste. Die Sonne brennt unerbittlich. Schnell belegen wir im Hotel unsere Zimmer und retten uns ins Wasser. Doch im Schwarzen Meer mißt man zu dieser Zeit Wassertemperaturen von 25 °C ...
Ruhepause Auf dem Basar, Suchumi
Ruhepause auf der Schwarz-Meer-Straße. Auf dem Basar, in Suchumi.

Kurve um Kurve
Am folgenden Tag, dem 2. Juli, setzen wir unsere Fahrt nach Suchumi fort. Ein wunderbarer Morgen begrüßt uns. Wir beginnen unsere 500 km lange Fahrt an der Schwarzmeerküste entlang. Gelendshik - Tuapse, Sotschi, Adler, Gogra, Suchumi - Namen, von denen jeder für sich zu einem Aufenthalt an der Schwarzmeerküste einlädt.
Unser Wartburg rollt über eine Autostraße, bei der eine Kurve der anderen folgt, die vom Meer aus in Serpentinen in die Berge führt, um dann gleich wieder im Wirrwarr von Schlangenlinien zum Meer hinabzustoßen. Wir erinnern uns an frühere Fahrten durch die Tatra und Karpaten, die nicht einmal annähernd mit dieser Fahrt zu vergleichen waren. Wechselhaft sind die Bilder. Gerade nach ist rechts neben uns das Meer, schon geht es in Serpentinen wieder in den Kaukasus. Un offenbart sich ein Erholungsgebiet in einem Ausmaße, wie man es sich in unseren Breitengraden kaum vorstellen kann. Unsere Tachometernadel pendelt ständig zwischen der 20 und 70. Der Fahrer hat alle Hände voll mit Schalten und Lenken zu tun. Die Fahrt wird auch zu einer großen Beanspruchung für die Reifen. Sie kreischen in allen Tonarten. Dazu glühend heißer Asphalt. Unser Benzinverbrauch ist märchenhaft niedrig. Der Wasserverbrauch beängstigend hoch. Hinten fahren wir probeweise mit zwei rund- erneuerten Reifen. Obwohl sie nicht "abgelagert" sind, bewähren sie sich allen Skeptikern zum Trotz ganz hervorragend.

Ein Potsdamer in Suchumi
Wir verlassen Adler, überqueren eine Brücke. Ein Soldat salutiert. Wir haben das Territorium der Grusinischen SSR erreicht. Die Straße nach Gagra wird noch der Abzweigung zum Riza-See schlechter. Sie ist schmal. Starke Regenfälle an den Vortagen haben die Straße teilweise ausgespült. Herabstürzendes Geröll tat sein übriges.
Riesige Vieherden zwingen uns oft zum Halten. Kurz vor Suchumi beginnt ein großes Hupkonzert. Ein Robur mit Potsdamer Kennzeichen hat uns erkannt und macht laut auf sich aufmerksam. Wir halten an. Herzlich, wie alte Bekannte, begrüßen wir uns. Diese neue Bekanntschaft sollte uns sehr von Vorteil sein, machte sie uns doch mit den in Suchumi geltenden Sitten, aber auch mit den Gelegenheiten im Straßenverkehr bekannt. Im Vertrauen gesagt, wir empfehlen keinem unserer Verkehrspolizisten eine Reise nach Grusinien.
Er wurde wohl verzweifeln oder nur noch lange Loblieder über die vorbildliche Disziplin der Verkehrsteilnehmer in der DDR anstimmen. - Wir folgen unserem Robur durch Suchumi. Verkehrsschilder "Einfahrt verboten" werden geflissentlich übersehen. Auch vom Millzionär. Sicher geleiten uns unsere Potsdamer Freunde zu unserem Hotel, das uns eine ganze Woche lang beherbergen wird. Vom Balkon unseres Hotelzimmers haben wir einen wunderbaren Anblick: das grünlich schimmernde "schwarze" Meer, eine herrliche Uferpromenade, umsäumt von Bananenstauden, Palmen, Rosensträuchern und Lorbeerbäumen. Suchumi, die Hauptstadt der Abchasischen Sozialistischen Autonomen Sowjetrepublik, nimmt uns mit seinem eigenartigen Reiz und seiner fremdländischen Schönheit gefangen.

In Zitronenkulturen
Noch herrlichen, erlebnisreichen Urlaubstagen in Suchumi rüsten wir uns zur Weiterfahrt. Wir haben Suchumi in seiner ganzen Schönheit kennengelernt, uns bei durchschnittlichen Tagestemperaturen von 35 °C am Meer geaolt und das subtropische Klima versucht mannhaft zu ertragen. Abstecher in die Umgebung Suchumis erschlossen uns die nationalen Besonderheiten des abchasischen Volkes. Voller Bewunderung wanderten wir durch einen 800 ha großen Sowchos, zu dessen Hauptanbaukulturen Zitronen, Apfelsinen und Mandarinen gehörten. Wir lernten hilfsbereite einheimische Kraftfahrer kennen, gastfreundliche Abchasier, die uns wie Freunde aufnahmen, wenn sie erfuhren, aus welchem Teil Deutschlands wir kamen. Sie reichten uns ein Glas erfrischenden Weines als Willkommensgruß und bestanden darauf, Schaschlick - nach kaukasischer Art am Spieß gebraten - und ihr Nationalgericht, Maisbrei mit geräuchertem Käse, zu kosten. Wir hatten nie das Gefühl, allein zu sein.
Limonadenverkäufer  grusinischen Autowerkstatt
 In einer grusinischen Autowerkstatt. Schnell und ohne Wartezeiten werden ausländische Autotourigten bedient.
Limonadenverkäufer sind bei tropischen Temperaturen gern gesehen.  

*

Am Morgen unseres Abreisetages brechen wir sehr früh in Suchumi auf. Für uns und den Wagen ist es angenehm, in den "kühlen" Morgenstunden, bei nur 25 °C, schon ein großes Stück des Weges zurückzulegen.
Kurz hinter Suchumi kommen wir in ein Unwettergebiet. Tage zuvor ergossen sich mächtige Wassermassen über diesen Landstrich. Die Straße ist noch stark in Mitleidenschaft gezogen. Teilweise befindet sich Schlagloch neben Schlagloch. Im 3., größtenteils jedoch im 2. Gang versuchen wir die schlechte Wegstrecke zu überwinden. Und das etwa 100 km lang! Endlich ist diese Strapaze zu Ende. Wir haben wieder eine glatte Landstraße unter den Rädern, die uns von Abchasien nach Grusinie bringt. (Fortsetzung folgt)
Der deutsche Straßenverkehr 11/1966




(III) MIT DEM WARTBURG
DURCH DIE SOWJETUNION

(1965)

DR. HORST ANDERS
Bis Kutaisi fahren wir überwiegend durch Ortschaften. Diese Vielzahl der Ansiedlungen rechts und links der Straße weisen auf die große Fruchtbarkeit dieses Gebietes hin. Aber auch am Anblick der umliegenden Felder wird das deutlich. Wir fahren an riesigen Zitrus- und Teeplantagen vorüber; auch Bambuswälder sind keine Seltenheit. Der Bambus ist eine Pflanze, die man wachsen sehen kann. Sie wächst am Tag bis zu einem halben Meter und wird bis zu 18 m hoch.
Wir überqueren das Suramigebirge und fahren entlang an der Kura in Richtung Tbilissi. Besonders bemerkenswert ist die große Hilfsbereitschaft der Kraftfahrer. Durch das verminderte Tempo auf dem schlechten Straßenabschnitt m Unwettergebiet geraten wir gerade in der wärmsten Zeit des Tages in das Suramigebirge. Steile Anstiege zwingen uns zur Rost. Der Motor muß abkühlen! Wir stehen keine fünf Minuten, da hält ein Lkw neben uns. Man glaubt, unser Wagen hätte einen Schaden und will helfen. Es dauert nicht lange. da halten Busse, Lkw und andere Fahrzeuge aus dem gleichen Grund mitten auf der Straße. Im Nu ist die Straße verstopft. Jeder wollte helfen. - Nach einer halben Stunde angeregter und freundschaftlicher Unterhaltung beginnt sich das Knäuel der Fahrzeuge zu entwirren. Wir fahren weiter. In Gori machen wir nur eine kurze Rast, essen Mittagbrot, tanken und fahren nach einer kleinen Stadtrundfahrt weiter.
Unsere Ankunft in Tbilissi ist ein weiterer Beweis der großen Hilfsbereitschaft. Wir fragen einen Taxifahrer nach unserem Hotel. Nach einer kurzen Rücksprache mit seinen Fahrgästen übernimmt er die Rolle des Lotsen und bringt uns sicher zum Hotel.
Vom Wagen ist uns die mittlere Auspuffhalterung abgerissen. Außerdem ist das Kupplungsseil schadhaft. Gegen 15 Uhr fahre ich in die Werkstatt und komme gerade zum Feierabend dort an. Ein Autoschlosser, des vor kurzer Zeit noch als Soldat der Sowjetarmee in der DDR war, behebt in zwei Stunden den Schaden. Unter Verwendung der alten Teile fertigt er mit viel Geschick in seiner Freizeit eine neue Halterung und ein neues Kupplungsseil an. Als er fertig ist, wünscht er mir eine gute Fahrt und einen schönen Urlaub in der Sowjetunion. Ich kann machen was ich will, er lehnt jegliche Bezahlung für die Reparatur ab und meint, es sei Ehrensache unter Freunden, sich zu helfen.

Auf dem Weg zurück zum Hotel fahre ich langsam über eine Kreuzung. Ein Taxifahrer winkt. Ich halte - er auch. Mitten auf der Kreuzung stehen unsere Wagen nebeneinander. Ein Gespräch über Woher - Wohin - Autotyp usw. beginnt. Respektvoll umfahren alle Fahrzeuge das Wartburg-Wolga-Gespann. Kein böses Wort, keine Hupsignale, nichts stört unser Gespräch. Nach zehn Minuten setzt jeder Wagen seine Fahrt fort. Ich will rechts abbiegen. 500 m weiter ist das Hotel. Doch das Verkehrszeichen "Einfahrt gesperrt" hindert mich an meinem Vorhaben. Wie zum Hotel kommen? Ein Milizionär löst das Problem sehr einfach. Er fordert mich auf, die Einbahnstraße in der gesperrten Fahrtrichtung zu befahren...
Tbilissi ist eine wunderbare Stadt. Sie vereint in sich das geschäftige Leben einer modernen Großstadt mit dem Hauch orientalischer Märchen. Eine Fahrt mit der Drahtseilbahn auf den Mtazminda-Berg ermöglicht es, die ganze Schönheit dieser Stadt zu übersehen. Von dem wunderbaren Terrassenrestaurant im herrlichen Erholungspark ist das Panorama der Stadt zu übersehen. Am Abend bei kühlem Wein und "heißen" Melodien sehen wir durch die durchbrochene Brüstung Millionen Lichter glitzern. Tbilissi bei Nacht - das bedeutet eine Stadt, die nie schläft, die keine Ruhe kennt. Die Gluthitze des Tages ist angenehmen Temperaturen gewichen. Die helle Straßenbeleuchtung wird durch farbenfreudige und vielgestaltige Neon-Reklame unterstützt. In den Erfrischungshallen und an den Getränkewagen ist Hochbetrieb. Reges Treiben herrscht auch noch in den Geschäften, die bis 22 oder 23 Uhr (auch sonntags) geöffnet sind. Erst nach Mitternacht beginnt sich der Menschenstrom abzuschwächen. Die Zeit der spazierengehenden Liebespärchen ist gekommen ...
Metechi-Burg Tbilissi Kasbek, 5047 m
Zu Füßen des Metechi-Burg Tbilissi. Der Kasbek. Mit 5047 m der zweithöchste Berg der Kaukasus.

Tbilissi, das bereits im 3. Jahrtausend v. u. Z. bestand, verfügt über viele altgrusinische Baudenkmäler, wie z. B. die Festung Schuris-Zicke, die Metechi-Burg, die Altstadt mit den Schwefelbädern. Aber auch bei heißen Tagestemperaturen ist für einen erforderlichen Ausgleich gesorgt. Das Tbilissier Meer, ein großer Stausee, läßt mit seinen Wassertemperaturen von 25 bis 26 °C auch Schattentemperaturen von 40 °C angenehm werden.

Schwer wird uns nach vier Tagen Aufenthalt der Abschied, doch der Kaukasus lockt. Auf der grusinischen Heerstraße geht unsere Fahrt über den Kaukasus nach Ordzhonikidze (230 km). Die Fahrt auf der grusinischen Heerstraße ist nur in Superlativen zu beschreiben. Sie ist das schönste Erlebnis unseres bisherigen Autotouristendaseins. Der Kaukasus überrascht mit einer bizarren Schönheit. Wir haben die Waldkarpaten in der UdSSR, das Karpatengebiet in Rumänien, das Balkan- und Rilagebirge in Bulgarien durchfahren, doch die Bergweit des Kaukasus ist mit keinem dieser Gebirge vergleichbar. Sanft neigen sich die Hänge des südlichen Kaukasus. Auf den Almwiesen weiden Kühe, Schafe und Ziegen. Bergdörfer schmiegen sich an die Berghänge. Die Autostraße führt durch das Tal des Aragwa. Sie schlängelt sich entlang des breiten, mit Steingeröll gefüllten Flußbettes, in dessen Mitte die Aragwa zahm dahinfließt, langsam aufwärts. In Serpentinen geht es schließlich zum Kreuzpaß hinauf. Die romantische Schönheit der Bergtäler bleibt. Die Dörfer werden immer kleiner. Wir gelangen in die Welt der Bergriesen. Ihre weißen Kuppen leuchten uns majestätisch entgegen. Es ist einzigartig schön. Jeder von uns möchte diese vollendete Schönheit recht lange in sich aufnehmen.
2395 m hoch ist der Kreuzpaß. Schnee empfängt uns hier oben. Über uns, zum Greifen nah, glitzert und funkelt der weiße Schnee in den Strahlen der Sonne. Die Temperaturen unterscheiden sich merklich von denen in Tbilissi. Wir greifen das erste Mal zu wärmenden Strickjacken und Pullovern.
Kreuzpaß
Auf dem Kreuzpaß in 2395 m Höhe

Die grusinische Heerstraße ist ein Wunderwerk menschlicher Straßenbaukunst. Und doch gibt es auf ihr immer wieder ein Ringen zwischen Mensch und Natur. Als glattes Asphaltband, nicht sehr breit, zieht sie sich durch den Kaukasus. Plötzlich hinter einer Kurve überquert ein Wasserlauf die Straße. Steinschlag und Bergrutsch versperrten Bergbächen den Weg. Sie änderten ihre Richtung und fluten nun über die Straße. Nach und nach gräbt sich das Wasser ein Bett durch die Straße. Doch wir müssen durch. Wir halten an, prüfen die Tiefe des Wassers und räumen einige Felssteine zur Seite. Mühelos überwindet der Wartburg dann das von der Natur geschaffene Hindernis. Aber auch mit solchen Naturgewalten werden die Bauherren dieser Straße fertig. Schon bauen sie an gefährdeten Stellen Brücken oder Tunnel.
natürliches Hindernis auf der grusinischen Heerstraße
Ein natürliches Hindernis auf der grusinischen Heerstraße - eine der vielen Wasserdurchfahrten

Vom Kreuzpaß aus geht es abwärts nach Kasbegi. Würdevoll hebt der Kasbek sein 5047 m hohes Haupt. Schroffe steile Felswände bestimmen das Gesicht des nördlichen Kaukasus, der zur RSFSR gehört. Links hohe Felswände, die in Kurven auch des öfteren über die ganze Straße hängen, rechts eine steil abfallende Schlucht, in der der Terek dahinfließt. Ordzhonikldze, unser Tagesziel, beendet diese herrliche Fahrt durch den Kaukasus. Im wunderschönen Gartenrestaurant des Intourist-Hotels findet man eine Atmosphäre, in der ein solch gewaltiges Erlebnis ausklingen kann. (Fortsetzung folgt)
Der deutsche Straßenverkehr 12/1966



Durch 13 Staaten
(1975)
(15 000 km durch Deutschland, Dänemark, Schweden, Finnland, Sowjetunion, Rumänien, Bulgarien, Türkei und Ungaren)

Přišel rok 1975 a slavné 30. výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou. Po strašných útrapách a obětech lidstva v této válce rozhodl jsem se podniknout k tomuto výročí cestu pod heslem "Za mír a přátelství mezi národy", která by vedla přes většinu států Evropy s různým společenským zřízením. Patronát převzal městský a okresní výbor Svazarmu v Zábřehu. Vůz byl vhodně vyzdoben vlaječkami všech projížděných států.
Na hranicích s NSR jsme uctivě přivítáni a celníci i ostatní příslušníci si s velkým zájmem prohlížejí náš vyzdobený vůz.
...
Na výborných dálnicích je záplava vozidel, předjíždíme i vozidla s vyšším objemem a držíme se neustále v čele pelotonu.
...
Po příjezdu do Stockholmu pozdě večer i ráno obdivujeme, že před obchody je vystaveno různé zboží i přes noc a auta stojí s otevřenými okny a neuzamčena.
...
Ráno pokračujeme na sever a zastavujeme až za hranicí polárního kruhu před Pello.
...
Hranice Finska přejíždíme u Torfianovky a vjíždíme na celnici Sovětského svazu.
...
Na druhý den odjíždíme přes Kišiněv k hranicím do Rumunska.
...
Rumunské a Bulharské hranice přecházíme v Mangalii.
...
Ráno jsme pohoštěni sýrem, mlékem a chlebem. Po srdečném rozloučení odjíždíme na Istanbul.
...
Po srdečném rozloučení opouštíme Turecko a jedeme zpět přes Burgas a Mangalii. Zde jsme rychle odbaveni a vracíme se přes Pitešti, Brašov a Arad, kde přejíždíme hranice posledního státu naší cesty - Maďarska.
...
Kolem 6. hodiny večer přijíždíme šťastně do Zábřehu. Při vjezdu na dvůr našeho domu nechce se mi ani věřit, že jsme opět šťastně doma. Máme však všichni velký pocit uspokojení, že náš plán 15 000 km přes 13 států pod heslem "Za mír a přátelství mezi národy" byl splněn.
S. Rulíšek
(SM 36/76)

Durch 13 Staaten

ZUSÄTZLICH

Durch 13 Staaten - 1975

Osádka vozu: Já jako řidič, Krňávek Vladimír jako fotoreportér a manželka jako kuchařka.
Cesta byla podniknuta sériovým vozem Wartburg 353. K zhospodárnění provozu a ke zlepšení plnění a výplachu motoru bylo použito na zkoušku přídavné zařízení - membránami řízené sání podle konstrukce pro čtenáře "Světa motorů" dobře známého zlepšovatele Františka Krňávka z Uničova, bratra Vladimíra Krňávka, člena naší výpravy.
Po výpočtu spotřeby benzínu po jednotlivých úsecích při plném zatížení vozu a při vysokých rychlostech 100 až 130 km, nepřesáhla spotřeba 8,5 l. Během celé naší cesty jsme používali olej M2T, který jsme vezli s sebou. Směs 1:40.
Vůz dostal nové pneumatiky, bezdušové radiální pláště 165 SR 13-OR STEEL-TUB, které mně na tuto cestu dodaly ochotně k odzkoušení gumárny "Rudý říjen" v Otrokovicích.
Vůz na těchto radiálních pláštích velmi dobře "sedí", nedochází ke smyku, zvláště na deštivé a kluzké vozovce a při vysokých rychlostech. Tyto pláště se na naší cestě velmi dobře osvědčily a mohu je každému řidiči vřele doporučit, zvláště při cestách do ciziny.
Náš Wartburg nám po celou dobu věrně sloužil. Vůz je velmi prostorný, pohodlný, dobře větrán, odpérován a zvláště při dlouhých jízdách skýtá pro osádku vozu skutečné pohodlí. Celá náročná cesta 15 000 km v době 28 jízdních dnů při velkých rychlostech 100 až 130 km/h byla absolvována bez závad. Je to jistě velký úspěch těchto vozů vyrobených v NDR, svědčící o jejich kvalitě.
S.Rulíšek    
(SM 3/77)    


Straßen in Algerien
nach

ALGERIEN und TUNESIEN

(am wenigsten 4 500 km
durch Deutschland, Frankreich, Algerien, Tunesien, Italien, Österreich)

Nejsem začátečník, řidičský průkaz mám 45 let, na kontě něco přes milión kilometrů. Před cestou jsem na svého Wartburga 353 namontoval elektrické čerpadlo. Měl jsem totiž obavy, abych neměl problémy s pěněním paliva v horkém období v severní Africe. Kromě obvyklé výbavy jsem vezl s sebou přerušovače, zapalovací cívku, těsnění pod hlavu válců, hnací hřídel předního kola, pár ložisek do zadního kola a 5 l oleje M2T. Prahu jsem opustil v 8 hodin ráno směrem na Plzeň a Rozvadov, odtud pak přes Amberg, Ansbach, Crailsheim do Heilbronnu, kde jsem najel na dálnici do Saarbrückenu a na francouzskou hranici.
...
V Paříži jsme si Wartburg i já 3 dny odpočinuli.
...
Dálnice z Paříže brzy protíná kopcovitou pasteveckou oblast, vede burgundskou vinařskou oblastí, míjí místa se jmény svých nejslavnějších vín a prodírá se vrchovinou, jejíž vrcholky dosahují 1000 m nadmořské výšky. Touto typickou jihofrancouzskou krajinou jsme dojeli do Marseille. Vůz jsem odvezl do přístavu k nalodění na trajekt Tassili do Alžíru.
Gelände in Tunesien...
Jezdit v Alžíru znamená mít oči na šťopkách, nikdy se neví, odkud se co vyřítí. A ještě něco: řidiči si počínají, jakoby na vozech nebyly směrovky, prostě neukazují a když některý směrovku rozsvítí, může se člověk v devíti případech z deseti spolehnout, že odbočí na opačnou stranu.
...
Silnice Alžíru jsou velmi dobré, a to i v poušti. Přes Mateur jsme do Tunisu dorazili brzy odpoledne, přestože silnice jsou v této zemi ve velmi špatném stavu. Zato tam není žádný provoz, sem tam nějaká dodávka nebo autobus, osobních vozů je nepatrně, což se projevuje i v tom, že děti ve vesnicích na automobily mávají.
...
Celníka v Palermu nejvíce zajímala naše autolékárnička, z níž pečlivě vše vybral, podrobně prohlédl, a pak s nesmírnými obtížemi, odmítaje pomoc, opět naskládal zpět. Pobřežní silnice stoupá v nekonečném počtu zatáček podle moře, lze sotva dosáhnout cestovního průměru 40 km/h a přitom příroda i moře se vlastně nijak neliší od severní Afriky. Z Palerma do Messiny je 272 km, ale v důsledku nízkého cestovního průměru jsme dorazili na přívoz přes Messinskou úžinu až k 19.hodině za prudkého lijáku. Čtvrt hodiny po příjezdu jsme vypluli a po méně než půl hodině jsem už sjížděl z paluby ve Villa San Giovanni.
Dr. Jan Schulmann
(SM 4/77)





UNTER GLÜHENDEN SONNE
(1978)
(am weingsten 7000 km,
der Weg durch Ungaren, Österreich, Bulgarien, Türkei, Libanon, Syrien, Irak, Griechenland, Jugoslawien und Österreich)

Cestu jsme podnikali pod patronátem ZO Svazarmu a Wartburg klubu v Zábřehu vozem Wartburg 353. Vedla přes Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko do Turecka.
...
Směrem na Istanbul je nutné si zvykat na turecký způsob jízdy. Předjíždí se vlevo, vpravo, za neustálého ohlušujícího troubení. Istanbul je nádherné historické město plné mešit, všude velký shon lidí a aut. Přeplavujeme se přes Bosporský průliv a jedeme dále přes Izmir do Ankary. Ankara již není tak výstavná ani historická. Po prohlídce města odjíždíme za velkého vedra na jih k velkému solnému jezeru Tuz Gölu. Cestou jsme svědky častých otřesných autohavárií.
...
Další naše cesta vede vede opět kolem moře, tentokrát k hranicím Libanonu. Všude kolem je plno ozbrojených vojáků, stálé kontroly a nálada ve voze je opět velmi pochmurná. Na hranicích je plno tanků, protiletadlových děl a zátaras.
...
Odtud se již silnice svažuje směrem k Sýrii. Loučíme se s Bejrůtem a jedeme k hranicím Libanonu. Zde je nutné si zvykat na mnohem horší způsob jízdy než v Turecku. Auta jezdí bez "blinkrů", žádné označení hlavní nebo vedlejší silnice, každý jezdí jak chce a přednost v jízdě si snaží vynutit troubením.
...unter glühenden Sonne
Ráno časně vstáváme a nastupujeme nejhorší úsek cesty přes poušť Sab Bijár k hranicím Iráku. Je strašné vedro a teploměr ukazuje 50° až 57°. Nejvyšší naměřená teplota 60°C. Stálá rovina, písečné přesypy, jen místy se objeví několik chýší z písku a kamení, bez oken, jen s nízkým otvorem, který slouží jako vchod.
...
Vedro je nesnesitelné, že se nám zdá, že to již nevydržíme. Autopláště jsou horké. Kolem na okraji cesty leží spousty rozbitých autoplášťů, které vybuchly. Občas se tvoří v poušti velké narůžovělé smršti, které se pohybují velkou rychlostí a je velmi nebezpečné dostat se do jejich středu.
...
Po dalším putování po Iráku vracíme se kolem Eufratu zpět k Syrským hranicím.
...
Pokračujeme v cestě dále jižní částí Turecka kolem moře. V Antalyi odbočujeme na sever na Burdur kolem solného jezera Acigöl. Přeplavujeme se přes Dardanely u Canakkale na Kesan k hranicím Řecka. Loučíme se s Tureckem a přijíždíme do Řecka.
...
Náš Wartburg nám opět jako vždy v předešlých výpravách věrně sloužil. Je prostorný a hlavně při tak dlouhých cestách skýtá skutečné pohodlí. Při jízdě pouští osvědčilo se větrací zařízení. Radiální pláště z gumáren v Otrokovicích, které byly již použity při naší minulé cestě v r. 1975, se opět osvědčily a vydržely bez úhony i vedra v poušti.
St. Rulíšek
(SM 6/79)




MIT DEM WARTBURG AUF DEN POLARKREIS
(1989)
(7331 km durch Deutschland und Schweden nach Norwegen)

W 353 auf dem PolarkreisLéta jsem toužil navštívit Norsko a zvláště jeho severní část. Devizového příslibu, který byl donedávna jedinou možností, jak uskutečnit podobnou cestu, jsem se však dočkal až v době, kdy můj automobil značně zestárnul a odchod do důchodu se mně přestal jevit jako vzdálený.
...
Rodina odmítla podílet se na tak bláznivém podniku, proto jsem v limuzíně W 353 ponechal jen sedadlo řidiče a v celé pravé polovině vozu jsem zhotovil lůžko, které i při mé výšce 190 cm umožnilo více než pohodlné přenocování. Zbytek vozu a známý velký "kufr" Wartburgu vyplnila kempinková výzbroj, náhradní díly, potraviny a nápoje na 30 dní.
...
auf dem Trajekt

Severní polární kruh je vyznačen kamennými pyramidami zakončenými symbolem zeměkoule, v místě křížení se silnicí E 6 je nezbytný stánek se suvenýry a občerstvením, údolím vede železniční trať do Bodø. Nedaleký památník připomíná, že stavba této silnice v okupovaném Norsku si za druhé světové války vyžádala životy mnoha sovětských a jugoslávských zajatců.
O několik hodin později v borových lesích v údolí řeky Saltelv jsem při půlnočním slunci bilancoval: měl jsem za sebou 3200 km, vůz byl v pořádku, z dovolené i zásob zbývalo více než polovina. Výsledek - neskončím s Wartburgem v Bodø, ale pokusím se naplnit tajný sen, navštívit Lofoty.
...
Lofoty spolu s dalším souostrovím Vesterålen tvoří asi 100 km dlouhou hradbu před norským pobřežím mezi Bodø a Narvikem. Lofoty jsem nakonec projel proti plánu až na úplný konec, do původní, modernizací nezasažené rybářské vesničky případného názvu Å, což je poslední písmeno norské abecedy. Za ní následují už jen skály a moře.
...
Straße im NorwegenObdivuhodný byl výkon mého starého Wartburgu. Za 30 dní jsem s ním ujel 7331 km při stěží uvěřitelné průměrné spotřebě 6,93 l/100 km. Zpočátku jsem tankoval bezolovnatý benzín 95 oktanů, zdálo se mi však, že motor v kopcích lehce klepe. Většinu cesty jsem proto jel na olovnatý benzín 97 oktanů.
...
Wartburg 353, se kterým jsem cestu absolvoval, byl vyroben v roce 1971. Právě v oblasti severního polárního kruhu oslavil 18. narozeniny. Na počítači měl po návratu do Prahy 152 059 kilometrů, ujetých se zcela původním motorem. Jedinými úkony, které si během celé cesty vyžádal, bylo seřízení otáček motoru při běhu naprázdno a namazání závěsů dveří. Za dobrý stav vozu chci nakonec poděkovat technikům z pražského Wartburgklubu, kteří mi jej pomáhají udržovat již 13 let.

Ing. J.Klofáč,CSc.
(SM 16,17/90)



Durch die Europa im 21. Jahrhundert
(2002)
(6 000 km durch Deutschland, Luxemburg, Frankreich, Schweiz, Liechtenstein, Italien, Kroatien, Österreich)

Ačkoli jsem celkem normální (opravdu) občas mi rupne v bedně a udělám nějakou kravinu. A tak tomu bylo i loni v dubnu. Protože se mi podařilo přes rok našetřit docela slušné peníze a Bára sebou taky docela slušně mrskala (teď sebou mrská zas, protože se jí nějak nelíbí tohle slovo :-), přemýšleli jsme, kam je investovat. Nejprve nás napadla nějaká společná dovolená u moře, ale nakonec se v našich hlavách zrodil trochu jiný nápad. Původně to bylo pouze z hecu. Když jsme přemýšleli, jestli je lepší jet autobusem nebo letět, dostal jsem od ní hloupou otázku: "A proč vlastně nejedeme autem? Když pořád říkáš jak je spolehlivé..." Původně jsem na to zablekotal něco ve smyslu ať přestane provokovat a jde se rozumně bavit o důležitých věcech, ale bylo to účinné nasazení brouka do hlavy. No a netrvalo to ani týden a byl jsem skálopevně rozhodnut vyrazit Wartburgem. A když už jsme byli v tom šíleném plánování, jako destinaci jsme nakonec určili Evropu. Přes Německo do Francie, a přes Švýcarsko, Itálii a Rakousko zpátky domů. Šílenost, která vyžadovala dlouhou přípravu.
Ačkoli jsem byl pevně přesvědčen o spolehlivosti mého milovaného vozu, vedly mé první kroky do garáže a za chlapíkem, co prodává díly na Wartburga. Už dlouho jsem měl zálusk na startér z Felicie - ten s převodem, co tak pěkně točí a dělá takovej ten pěknej zvuk a tak jsme se pustili do výroby mezikusu, aby šel namontovat na Warťasa (na cestě má výhodu hlavně v tom, že kdyby odešel, spíš seženu ve Francii startér na felicii než na wartburga). Od kamaráda ze servisu jsem si sehnal ještě jeden náhradní, nechal ho opravit a umístil do připravované bedny náhradních dílů. Wartburgácký alternátor jsem už dříve vyměnil za favoriťácký a tak stačilo sehnat ještě jeden rezervní. Pak v bedně přistál i náhradní karburátor, pár metrů hadic, různé šroubky a matičky, pořádné klíče, pár stahovacích objímek, žárovky, svíčky, klínové řemeny, cívky, kabely ke svíčkám, fajfky, brzdová kapalina, jedna starší náhradní autobaterie, brzdové destičky, lanka ke spojce, plynu...
Poté dostal chlapec pomalu generálku. Vyměnit všechny silentbloky, seřídit, zkontrolovat brzdy, elektroinstalaci, proměřit dobíjení, doplnit kapaliny, nechat změřit geometrii, vyvážit kola, zkontrolovat rezervu, preventivně udělat některé opravy - vyměnit hadičky a hadice... a byl připraven. (Vyšlo mě to na cca 4.000 Kč)
Zatímco já připravoval auto, Bára nakupovala jídlo. Když jsem to pak všechno viděl, chtělo se mi křičet. Případalo mi to, jako kdyby s náma měla jet celá třída bývalých spolužáků z gymplu. Nakonec se ale ukázalo, že její představa byla daleko přesnější než moje. Ale co, ona zas nechápala, proč vezu tu krabici náhradních dílů.

A tak jsme nakonec vyjížděli v pátek 21. června ráno s Wartburgem naloženým různými pytlíky polévek, konzervami, sušeným mlékem atd. Byl jsem vcelku pyšný na to, že ačkoli plně naložen, nesedl v pérech, jak tomu často u těchto vozů je (asi díky novým pružinám a tlumičům).
Prvním cílem, který jsme si vytyčili, bylo Lucembursko (podle mapy cca 1000 km). První problém jsme zaznamenali na hranicích s Německem, kde se nás ještě v Česku ptali, kam jedem a jestli se tam stěhujem na stálo.
V Německu jsme prošmejdili co se dalo a do Lucemburska dorazili nakonec 5. den (na tachometru asi 1200 km).
Týden jsme chodili a jezdili po Lucembursku a pak se vydali do města lásky, baget, sýrů, ocelové věže a policajtů, co neuměj řídit (viz. film Taxi od Luca Bessona...). Opět jsme nespěchali, takže jsme těch cca 350 km jeli tři dny. Zastavovali jsme všude, kde se dalo a kde bylo na co koukat. V Paříži jsme se zdrželi, říkali jsme si, že když už tam jednou jsme, byla by škoda to celé neprolézt skrz na skrz.
Po týdnu jsme vyrazili na jih do Bordeaux, opět třídenní cesta a týdenní pobyt u Atlantiku. Cesta do Bernu nám trvala čtyři dny.
Švýcarsko mám hrozně rád a tak jsme celý týden lozili po horách. Když už jsme byli tam dole, stavili jsme se ještě v Lichtenštejnsku, kde jsme strávili další čtyři dny. Potom do Benátek, s původním plánem na týden u moře a domů, ale protože tam moře stojí za h*vno a do té doby se nám dařilo velmi slušně vyjít s penězi, rozhodli jsme se nakonec to ještě vzít přes Chorvatsko.
Musím říct, že těch 500 km do Splitu podél moře byla krása. Otevřený šíbr, všechny okýnka, po dni oba nakřápaní a spálení od sluníčka... co víc si přát. Po týdnu u moře jsme se vraceli přes Plitvické jezera (tam co točili Vinnetoua). Dle mého názoru je to jeden z nejhezčích koutů Evropy a rád se tam vydám zas.
No a pak do Vídně a domů. Ve Vídni jsme si ještě dopřáli poslední den historických památek, ale popravdě řečeno, už nás to táhlo jinými směry než k dómu. Těšil jsem se docela i na pivo, protože došlo už v půlce druhého týdne... Omlouvám se všem brňákům, ale jejich milované město už nás nezaujalo... :-)
Když jsme sjížděli k Rychnovu, tachometr ukazoval 5996 km. Nemohl jsem si to nechat ujít a kroužil k velké Bářině radosti ještě ty čtyři km kolem města. Jakmile se to přehouplo přes šest tisíc, hurá domů.

Závěrečné resumé:
délka výletu: 72 dní, z toho v autě zhruba 110 hodin
ujeté kilometry: 6000 km (cca 15000 Kč za benzín)
průměrná rychlost: 55 km/h - to si myslím není špatný, na delších trasách to vycházelo kolem 66 km/h
průměrná spotřeba: 7,15 l / 100 km.

Po celou dobu šel stroj celkem bez problémů. Ve Francii jsem měnil benzínovou hadičku (sákla - nekvalitní materiál, normálně se na tom horku roztékala), ve Švýcarsku praskla levá žárovka ve světle. Jediné větší potíže jsem měl v Chorvatsku, kde jsem musel nasadit rezervu (30 min, protože zvedák byl na dně kufru...) Ale na druhou stranu, ještě nikdy jsem si to tolik neužil - pak hnedka do vody, opláchnout se...

Po výletu jsem dospěl k následujícím poznatkům:
Za prvé: Wartburg je plně schopen držet krok se současnými vozy (nezkoušel jsem německou dálnici, ale svádím to na to, že mám elektronicky omezenou rychlost na 160 - víc z toho dostanu jen málokdy, jenže pak je to už průtokový ohřívač benzínu a ne auto :-( a navíc začíná mít podobné chování jako ultralehké letadla - tak nějak se mi zdá, že pomalu začíná vzlétat...
Za druhé: budí celkem pozornost a majitele luxusních vozů německé provenience leckdy dohání k šílenství, zejména na členitějších alpských silničkách :-)
Za třetí: moje příští auto bude mít klimatizaci
Za čtvrté: kdo chce platit vysokou pokutu, ať předjede civilní policejní auto v Alpách, kde údajně platí, že se v určitých úsecích i bez označení nesmí předjíždět a poté co na něj začnou troubit ať jim spolujezdkyně s úsměvem na rtech ukáže prostředníček. Skončí to tak, že o deset kilometrů dál už čeká zátaras a trvá pak půl hodiny přesvědčit policajta, aby pokuta nebyla v přepočtu 5000 Kč ale jenom 1000.
Za páté: Lichtenštejnci nemaj rádi Wartburgy. Jsou to zaujatý svině. Národ Vohnoutů kříženejch s postpubertálníma debilama - aby taky ne, vždyť je jich tak málo, že už zákonitě musí degenerovat. To je samej strejček, tetička. Bratranec si bere babičku a děda tetičku... fuj. Normálně mě vyháněli, že prej tam mají dvoutaktní stroje pouze omezené povolení jenom na hlavních silnicích... Naštěstí, když děláte, že jim nerozumíte, většinou to vzdají. Ono představa, že ten policajt vám má posunkovou řečí popsat, že vaše auto má dvoutaktní motor a tudíž někam nesmí, je docela interesantní. Hlavně ten popis toho dvoutaktního stroje, který obvykle končil jakousi malůvkou do hlíny u silnice... Mimochodem, nepodařilo se to ani jednomu a zkoušeli to hned tři naráz. Největší sranda je, když si myslí, že jim nerozumíte a pak se tam různě hádaj, jak popisovat ten dvoutaktní motor a jak to tomu "Arschloch aus Tschechien" vysvětlit, občas jim ulítne nějaká poznámka na spolujezdkyni: "Na, die geht aber, wurde mich interessieren, wie hat das der Arschloch nur gemacht, so ein Stück...", nebo: "Der Kleinen wurde ich das lieber erzählen, nur mit ein bißchen anderen Mitteln." Jsou to prasata.
Za šesté: po návratu z celé Evropy Vám Brno přijde nudné.
Za sedmé: jestli chcete zjistit, jestli je to ta pravá, vemte ji na dva měsíce na dovolenou. Jen Vy a Ona. Dokonalej způsob prověření schopnosti harmonického soužití. Naštěstí v našem případě jsem chtěl vraždit jenom jednou a to když mi zaškrtala zubama u převodovky.
Za osmé: Image Wartburga je mizerná hlavně u nás. Ve světě už ho berou jako veterána a koukaj na něj s obdivem, že ještě vůbec jede. Celník na Švýcarských hranicích si se mnou povídal, jak taky takovýho mívali a pozval mě na kafe a musel jsem ho svézt. Jenom u nás jsou lidi blbý a nechápou krásy toho stroje. Jo a málem bych zapomněl - pak taky ještě ty zakrslý hajzlící Lichtenštejnci. Svině proradný...
Mirek
(Quelle: www.dfens-cz.com)





[ Testberichte ]  |  [ Technik ]  |  [ Rally ]  |   [ Photos & Videos ]  |  [ Geschichte ]  |  [ Ansichtskarten ]  |  [ Fahrtechnik ]

[ W 353 vs. S 120 ]  |  [ Merkwürdigkeiten ]  |  [ Servermap ]

[ Suche ]  |  [ Links ]  |  [ Startseite ]